OBECNÍ ÚŘAD NĚMČOVICE
Němčovice 37a
338 29 Němčovice
Ke vzpomínce na nedávno zesnulého Václava Kotvu jsem chtěl původně zmínit několik informací o jeho působení jako učitele v němčovické škole.
Nakonec jsem došel k závěru, že by bylo škoda, abych čtenáře ošidil o vzpomínky, které popsal sám Václav Kotva. Krásně to udělal v dopisu, který jsem od něj obdržel krátce před jeho odchodem do hereckého nebe. Tady je několik úryvků:
… „Učil jsem opravdu u Vás na jednotřídní obecné škole od 4. října 1946 do 30. září 1947. Předtím jsem 4. června 1946 musel obstát při doplňovací maturitní zkoušce na Mužském učitelském ústavu v Plzni. Dovedete se představit, s jakými pedagogickými zkušenostmi jsem na té Vaší škole začínal. Jinak mohu říci, že jsem od dětství sdružoval houfy děcek a tak bylo samozřejmé, že jsem měl i k tém němčovickým žáčkům otcovský vztah. Učit na jednotřídní škole dá i zkušenému kantorovi pěkně zabrat. Třída byla rozdělena na tři oddělení. To první tvořila skupina prvňáčků, ve druhém byli žáci druhého a třetího postupného ročníku a v tom třetím kluci a děvčata čtvrté a páté třídy…“
… „ S těmi prvňáky mi v nepřímém zaměstnání velmi pomáhal talentovaný žák František Pšenička ze Dvorců, který byl výborný počtář a kreslíř. Ten se později stal profesorem a pak i děkanem na Vysoké škole technické (obor architektura). Občas jsem poprosil jednoho ze svých mladých herců Karla Jandu a ten mi s prvňáky také pomáhal. Jednoho smolného dne navštívil němčovickou školu pan okresní inspektor. Když tenkrát vešel do třídy, chyběli prvňáčkové, protože je v té chvíli trénoval ve vedlejší místnosti zmíněný famulus Karel Janda. Pan inspektor se samozřejmě zajímal, kde jsou prvňáčkové. Řekl jsem mu, že mají ve vedlejší místnosti svačinu (tedy přestávku). Milý pan inspektor mi samozřejmě hned přikázal, abych pro ně zašel. Je přece nepřípustné, aby tak malé děti byly bez dozoru. Vyletěl jsem pohotově ze třídy a v minutě prchal po schodech pryč i můj učitelský pomocník, jinak holičský učeň. Následovalo zkoušení žáků panem inspektorem. V tom žáci i já snad obstáli.“
… „ Velmi brzy mi bylo doporučeno, abych se na způsob výuky a vedení školy šel poradit s p. učitelem Václavem Vainarem, se kterým jsem se dobře znal z ochotnického divadla…“
… „ Tajemníkovi pana inspektora se ježily vlasy, když ode mne, učitele a správce školy, dostával na svůj úřad zprávy psané rukou na starém nekvalitním papíru…“
… „ Po vyučování jsem obvykle vyprovázel žáky z Kamence přes romantickou Čertovu kolébku a v samotném Kamenci na stráních učil děvčata 4. a 5. třídy tancovat valčík a polku.“
… „ Nezvyklá práce na němčovické jednotřídce mi dala zabrat a já jsem byl jedné noci odvezen do plzeňské nemocnice s krutými bolestmi celého zažívacího traktu. Tam mě dali asi za týden do pořádku a já zase začal učit. Ten týden v nemocnici pak byl podnětem k napsání romantické hry Marie. V roce 1947 jsem již začínal s psaním her pro školní mládež – Osmička odvahy a Osmička bojuje.“