Venanc Volek

Po ukončení obecné školy ve svém rodišti v Rychnově nad Kněžnou absolvoval osmitřídní gymnázium tamtéž a po složení maturity odešel studovat na německou universitu do Prahy. Z nedostatku hmotných prostředků, ale i z rodinných důvodů, studium opustil. Nechtěl se totiž stát knězem a vstoupit do kláštera Piaristů.
Přijal místo výpomocného učitele na školách Ústřední matice školské. V této hodnosti působil od 15. února 1886 na matičních školách v Terezíně, v Oseku u Teplic, Bohusudově na Litoměřicku. Po dvou letech odešel do Hodonínského okresu na Moravě, ale od roku 1889 působil v Žernovicích na Prachaticku. Vystřídal mnoho škol a všude horlivě pracoval na povznesení a vzdělávání žáků, ale i dospělých. Zakládal sokolské jednoty, zvláště ta v Prachaticích byla pro něho trdým oříškem, setkával se zpočátku se značným nepochopením tamější radnice. Byl nadšeným členem České besedy v Prachaticích a především jejího divadelního souboru, byl nejen hercem, ale i režisérem českých představení. To však vyvolávalo nevůli u okresního školního inspektora, který mu jeho „komedianství“ vytýkal a později i zakazoval. Pouze díky krajskému hejtmanovi, který byl velkým ctitelem divadla a i horlivým navštěvovatelem českých divadelních představení, mu vše prošlo.
Na počátku devadesátých let onemocněl a bylo mu lékařem doporučeno ambulantní léčení. Proto opustil učitelské místo a odešel na léčení do Prahy. Tam se rozhodl obnovit svá univerzitní studia a začal pracovat v advokátní kanceláři. Také se oženil. Po práci s dětmi se mu ovšem stýskalo, a tak když mu bylo nabídnuto učitelské místo v Dubně u Příbramy, upustil od svého záměru studovat universitu, pouze složil učitelské zkoušky, k čemuž využil toho, že se už dříve sám naučil hrát na housle a varhany. Z Příbramska se dostal na Hořovicko a do Rokycanského okresu – vystřídal školu ve Zvíkovci, Dobřívě a Padrti, kde působil jako řidící učitel 11 let. Do Němčovic nastoupil jako řidící učitel 1. září 1917. Bylo to v době 1. světové války, škola byla v dezolátním stavu, na její opravu nebyly peníze, řemeslníci ani materiál. Například školní tabule byly zcela odřené, ale nebylo možné sehnat barvu na jejich natření.
I přes značné válečné a poválečné problémy se plně zapojil do veškerého dění v obci i v učitelském spolku, snaže se nezištně vzdělávati nejen mládež školní, ale i veškeré občanstvo venkovské a povznésti vzdělávání žen. Pomáhal v němčovickém ochotnickém spolku, byl činný i v radnickém Sokole.