( 3.12.1884 Stupno – 19.11.1964 Plzeň)
letech 1906 – 1911 učil v Němčovické škole hudební skladatel Josef Bartovský.
Narodil se v roce 1884 ve Stupně v učitelské rodině. Po studiích na reálce v Plzni a absolvování abiturientského kursu při učitelském ústavě v Praze musel podstoupit tvrdou školu putujícího kantora. V letech 1904 – 1905 učiteloval v Hůrkách, v roce 1905 ve Strašicích, kde ho v jeho muzikantských touhách podporoval vynikající houslista místního divadelního života MUDr. Vilém Pobuda.
Po prázdninách v roce 1906 se mladičký učitel Bartovský ocitl v Němčovicích za trest (nepřišel hrát jednou v neděli na varhany do kostela). Jeho působení v Němčovicích bylo pro něho i jeho okolí přínosem. Našel tu nejen dobré kolegy muzikanty, ale i hodné děti, klid pro práci a půvabné okolí s lesy, travnatými palouky a romantickým údolím Radnického potoka. Ve svých pamětech psaných pro rodinu dále uvádí: Dobrým kamarádem byl mi i syn pana řidícího František Kasík, tehdy vysokoškolák. Také selský synek Bohumil Hák docházel ke mně, vypůjčoval si ode mne knížky. Byl to takový vesnický písmák. Měl zvláštní zálibu ve skládání jiných textů na melodie národních písní a o muzikách je rád zpíval. Od něho jsem si tehdy některé texty opsal a po důkladné úpravě vznikly ,pozdější „Veselé polky z Rokycanska“.
Ovlivňoval ho i čilý hudební ruch v sousedních Radnicích za působení ředitele kůru Jana Kašpara, účast při radnických koncertech, v radnickém kvartetu i při zkouškách hornické hudby. Dobrý vliv na něho měl radnický básník a redaktor Petr Fingal i výborný houslista učitel Václav Rikl, který byl po dlouhá léta dirigentem Mužského pěveckého sboru radnického Sokola.
Také radničtí ochotníci mají na něho dobré vzpomínky. Napsal pro ně jednoaktovou operu „U zlatého slunce“ a společně s nimi ji nastudoval a sám dirigoval. Přestože jeho operní prvotina bylo dílo nedokonalé, působila potěšení divákům i účinkujícím a dokladuje plodnost jeho němčovického působení.
Své odborné hudební vzdělání získával teprve v době svého existenčního osamostatnění. Stal se soukromým žákem profesora Karla Steckera a v letech 1921 – 1922 studoval na mistrovské škole pražské konzervatoře ve třídě Vítězslava Nováka. Od roku 1912 do roku 1914 učil v městečku Mýtě. Po válce se konečně Bartovský usadil v Plzni jako profesor hudby v učitelském ústavu a zde působil až do konce svého života.
Bartovský vystupoval občas jako dirigent v Plzeňské filharmonii, byl dlouholetým sbormistrem Pěveckého sdružení západočeských učitelů, sestavoval a cvičil na učitelském ústavě žákovský orchestr, byl hudebním kritikem plzeňských deníků, psal učebnice hudební teorie a sborového zpěvu, napsal celkem 7 oper a další hudební díla. Mnohé byly inspirovány jeho pobytem v Němčovicích.
Je úplně prvním učitelem, o kterém se dozvídáme v souvislosti s vyučováním v obci Němčovice. Rodák z Liblína byl starým mládencem, chuďasem, který se vyživoval po staveních všude tam, kde měli děti školního věku. Po staveních také učil, a to nejen v Němčovicích, ale pravděpodobně i ve Lhotce. Byl nezkoušeným výpomocným učitelem. Dozvídáme se o něm z vizitační zprávy farní osady radnické z roku 1843, kdy mu bylo 55 let. Jeho život nezkončil příliš hezky. Zmrzl v aleji mezi Chockovem a Liblínem. Přesné datum jeho smrti neznáme, ale ve vizitační zprávě z roku 1852 se o něm už nemluví.
(29.12.1852 Polička – 19.10.1919 Radnice)
Narodil se v Poličce jako syn učitele. Když mu byli 4 roky, otec mu zemřel, a matka se při roční penzi 100 zlatých musel a starat o výchovu a výživu svých čtyř dětí. Josef se dobře učil, toužil po vzdělání, ale mohl navštěvovat jen hlavní a nižší reálnou školu v Poličce. V letech 1866 – 1869 se vyučil ve Vídni uměleckému řezbářství a ve stejném oboru pracoval až do roku 1874. Podporoval matku a při skromném způsobu života se intenzívně vzdělával. Kupoval knihy, navštěvoval muzea, přednášky, výstavy a divadla.
V době velkého nedostatku učitelstva se přihlásil v roce 1874 k učitelství. Dostal místo výpomocného učitele v Poličce a pak v blízké Korouhvi. Po složení zkoušky učitelské dospělosti v Brně se stal správcem jednotřídní školy v Crhově na Moravě a po dvou letech zatímním podučitelem v Dýšině u Plzně. Po složení zkoušky učitelské způsobilosti se stal definitivním učitelem v Chrástu u Plzně, kde však dlouho nepůsobil, protože 1.března 1880 se stal zatímním řídícím učitelem v Němčovicích a toto místo obdržel během roku definitivně.
V Němčovicích působil 25 let a vykonal úctyhodný kus práce. Staral se o zvelebení školy, psal učebnice přímo pro své němčovické žáky a zhotovoval pro ně pomůcky. Své žáky vychovával k lásce k vlasti, samostatnosti a dalšímu sebevzdělávání. Starší generaci nenápadně poučoval o hospodářských, zdravotnických, národních a politických potřebách. Z jeho popudu byla v Němčovicích založena Hospodářsko-čtenářská beseda. Knihy do ní jednak sám Hylák daroval, jednak byly zakupovány z výtěžků divadelních představení, přednášek a zábav, které pořádala.
V Němčovicích Hylák studoval zdejší kroj, pokud se jeho zbytky ještě udržely a shromažďoval je, studoval zvyky a pověry zdejšího lidu, sbíral pověsti, báje, říkadla a dětské hry. Výsledky těchto studií uveřejňoval v časopise Český lid. S redaktorem tohoto časopisu Čeňkem Zíbrtem byl ve velmi čilém spojení. Národopisné studie uveřejňoval později i v Horákové Brdském kraji. Protože Hylák si byl vědom toho, že učitel, který pracuje v místě vzdáleném od kulturních středisek, duševně zakrňuje, přičinil se s některými kolegy o založení učitelského spolku Budeč radnicko-stupenská v roce 1882. Zde se učitelé měsíčně scházeli a řešili otázky pedagogické, stavovské a národní.
V Němčovicích se Hylák oženil. Šťastné manželství však netrvalo dlouho, protože paní Hyláková (rozená Horová z Chockova) po narození dcery Mařenky zemřela na tuberkulózu. Bylo nutné, aby Hylák našel malé Mařence novou maminku. Našel ji v osmnáctileté sestře své zesnulé choti.
Za svého působení v Němčovicích Hylák vždy o prázdninách cestoval. Procestoval nejen domácí země, ale i Rusko a Francii a o svých cestách přednášel. Často docházel do Radnic, především do knihovny Čtenářského spolku. Když viděl, jak cizí agenti skupují po vesnicích a městech předměty lidové kultury, přičinil se spolu s učitelem Janem Hlouškem a několika jinými nadšenci o založení Muzejního družstva Kašpar Šternberk v Radnicích. Ustavující schůzi tohoto družstva zahájil vřelou řečí o tom, jak máme ctít a opatrovat památky po předcích, aby nepropadly zkáze, ale byly zachovány příštím generacím.
V roce 1905 dostal Hylák místo řídícího učitele na dívčí škole v Radnicích. Hned převzal správu muzejních sbírek a rozmnožoval je získáváním památek lidové kultury, zbraní, hudebních nástrojů, hodin, mincí, cechovních památek, knih z doby obrozenecké i starší. Snesl z půdy městský archiv a pečlivě jej uspořádal. A opět zahájil přednáškovou činnost pod záštitou Muzejního družstva a za spolupráce jiných zdejších pracovníků. Tato činnost mu získala velkou oblibu u lidu, ale i nepřátele, kteří mu záviděli jeho popularitu. To bylo příčinou toho, že na počátku války byl Hylák spolu s 12 členy obecního zastupitelstva zatčen. Byl vězněn od 22. prosince 1914 do 9. února 1915. Obecní zastupitelstvo bylo obžalováno pro zločin urážky Veličenstva, když se nezúčastnilo bohoslužeb, Hylák pro rusofilství a propagaci pokrokových myšlenek . Své druhy ve vězení povzbuzoval, sám trpěl, onemocněl a nakonec byl tak duševně a tělesně vyčerpán, že si po svém propuštění vyžádal několikaměsíční dovolenou. Vyšetřování vojenského soudu bylo proti němu 24.dubna 1915 zastaveno. Služebně však byl podroben disciplinárnímu šetření. Dostal důtku s napomenutím: „Hleďte si pouze školy, přednášek zanechte, jinak by to pro Vás velice těžké následky míti mohlo.“
Zdraví Hylákovo se stále horšilo, takže roku 1917 přestal vůbec vyučovat. Ale nezahálel. Pracoval na své Kronice Radnic a okolí a Historii radnických domů, kterou bohužel pro nádor na ruce nedokončil. Když se Rakousko zhroutilo, neměla jeho radost mezí. Zapojil se aktivně do práce městského výboru, kulturní komise, práce v muzeu a znovu se ujal přednáškové činnosti. Zemská školní rada ho dosadila na místo správce dívčí školy. Ale sotva začal vyučovat, zákeřná nemoc se vrátila a 19.října 1919 jeho život ukončila. Jeho pohřeb se konal 21. října 1919 bez církevních obřadů na nádraží, odkud byla mrtvola převezena do krematoria v Liberci k zpopelnění. Urna s jeho popelem je uložena na hřbitově sv.Barbory.
(Chockov – 12.06.1893 Němčovice)
Manželka řidicího učitele, v roce 1888 se stala po odchodu Antonie Hynešové industriální učitelkou, vysvědčení pro industriální vyučování získala v Praze.
(1819-21 Kaceřov – 05.02.1881 Němčovice)
Byl prvním učitelem stálé školy v selském stavení čp. 19 a zároveň i prvním učitelem nově postavené školy čp. 37. Narodil se v letech 1819-21 v Kaceřově. Měl pouze podučitelskou zkoušku. Deset let byl podučitelem v Hromicích, deset let v Kralovicích a od roku 1860 byl učitelem v Němčovicích. Když byla postavena nová školní budova, byl jejím prvním učitelem i řidícím, než byla škola ustavena jako dvoutřídní, učil zde jeden školní rok sám. Škole pravděpodobně věnoval všechen svůj čas i energii. On byl zakladatelem i prvním pisatelem školní kroniky. Proto velmi těžce nesl, když ho okresní školní rada v roce 1880 sesadila na výpomocné podučitelské místo, protože zjistila, že byl omylem jmenován řidícím učitelem, ačkoliv nemá učitelské zkoušky. Nedlouho potom 5.února 1881 ve věku asi 60 let zemřel.
První industriální učitelka na škole v Němčovicích, manželka Vojtěcha Hyneše, vyučovat začala 1.ledna 1879, narodila se v Kralovicích.
(20.01.1887 Radnice – ?)
Narodil se 20. ledna 1887 v Radnicích, vychodil obecnou a měšťanskou školu v Radnicích, poté ústav učitelského vzdělávání v Plzni, kde v roce 1906 maturoval. Potom působil jako učitel v Hrobech u Duchcova, v Rosicích u Pardubic a na Rokycansku v Jivině, Mešně, Těních a v Němčovicích. Od 16. ledna do 19. června 1915 byl na vojně, zúčastnil se válečného tažení na Srbsko a Itálii, sklouznutím ze skály si způsobil úraz, také těžce onemocněl spálou v nemocnici v Rokycanech.
Získal zkoušku učitelské způsobilosti pro obecné školy, vyučování německého jazyka na obecné škole, vyučování hře na housle na měšťanské škole. Prý mnoho prožil, všechno přetrpěl, neboť mráz kopřivu nespálí. Jeho heslem bylo: K sobě přísný, k jiným shovívavý.
(29.03.1860 Zaječov – 28.12.1915 Němčovice)
Obecnou školu začal navštěvovat u svého strýce v Klabavě, posléze pokračoval v Zaječově, v letech 1871 – 75 studoval nižší reálné gymnázium v Příbrami a poté učitelský ústav tamtéž, v roce 1879 vykonal zkoušku dospělosti a v roce 1881 v Českých Budějovicích zkoušku učitelské způsobilosti. V září 1879 začal jako zatimní podučitel působit v Suchomastech u Berouna, přes dvaadvacet let byl učitelem v Mýtě.
Od 1.března 1906 byl ustanoven řidícím učitelem v Němčovicích. Tady se věnoval mládeži i přetěžkému boji za vzdělávání venkova přes devět let až do své smrti v roce 1915.
(20.01.1922 Radnice – 4.11.2004 Praha)
Narodil se 20.ledna 1922 v Radnicích. Jeho otec pocházel z Litohlav z početné kovářské rodiny, maminka z dvanácti dětí zaměstnance dráhy. V letech 1928 – 33 navštěvoval obecnou školu, 1933 – 34 měšťanskou školu oboje v Radnicích. Od roku 1934 studoval na reálném gymnáziu v Rokycanech, kde v roce 1942 maturoval. Pak chodil necelé dva měsíce do jazykové školy v Plzni. Přišel protektorát a on skončil jako dřevorubec v lese až do konce května 1945. Volné chvíle trávil doučováním zanedbaných dětí. Od roku 1945 studoval Filosofickou fakultu v Praze, ale pro nemoc studia zanechal.
Začal učit, Štěnovice u Plzně, Radnice a od 4.října 1946 byl z nutnosti přeložen do Němčovic za odcházejícího učitele Vladislava Macha. Zde působil do konce září 1947.
V dalších letech působil také v malotřídkách na Tachovsku, kde organizoval dětská recitační i divadelní vystoupení, psal divadelní hry pro školní mládež (Osmička odvahy a Osmička bojuje a další), věren zůstával i radnickému ochotnickému spolku.
Štěstí se na něj usmálo v roce 1955, kdy jako třiatřicetiletý účastník národního kola soutěže tvořivosti upoutal porotce přednesem básní Jaroslava Seiferta natolik, že dostal nabídku ke studiu na divadelní fakultě v Praze, kterou přijal a stal se mimořádným posluchačem režie. Objevoval se stále častěji na prknech studentského divadla Disk. Po absolvování odešel spolu s Janem Kačerem do Ostravy, v divadle Petra Bezruče prožil jednu z nejslavnějších kapitol této scény. Posléze se stejným kolegou změnil působiště, byl jím pražský čerstvě založený Činoherní klub. Tam zůstal dlouhá desetiletí a ani jeho odchod do důchodu v roce 1995 nebyl důvodem k přerušení spolupráce.
Kromě toho jsme ho mohli vidět v mnoha filmech, snad nejlépe ztvárnil Jana Páně ve filmu Farářův konec režiséra Evalda Schorma. A také jsme ho mohli vídat v Radnicích a jeho okolí, kde se věnoval ochotnickému spolku dětí i dospělých, režíroval, nacvičoval a psal pro ně divadelní hry.
( 10.09.1871 Křiše – ? )
Chodil do obecné školy v Horním Stupně, poté do měšťanky v Plzni a učitelského ústavu v Příbramy, kde složil zkoušky dospělosti v roce 1890. V témže roce nastoupil jako zatímní podučitel v Němčovicích. Zkoušky učitelské způsobilosti složil v roce 1892 v Příbrami. V roce 1893 odešel učit do Horního Stupna.
(18.11.1866 Praha – ?)
Po vystudování gymnázia v Praze vstoupil jako novic do řádu piaristů, kde pobyl v letech 1886 – 8. Potom působil jako výpomocný podučitel v Křimicích a v Litohlavech. Zkoušky dospělosti získal v Praze v roce 1890. Místo zatimního podučitele v Němčovicích nastoupil v září 1893. Zkoušku učitelské způsobilosti složil v Praze v roce 1894. Koncem února 1895 odešel učit do Oseka. Do Němčovic se vrátil 1. března 1907 společně se svou manželkou Antonií, která nastoupila jako industriální učitelka. V Němčovicích zůstali do konce školního roku 1913, poté byl jmenován řidícím učitelem v Těních.
( 10.01.1851 Hudlice u Berouna – ?)
Studoval 4 roky na Staroměstském gymnáziu v Praze, poté byl v letech 1872 – 77 výpomocným podučitelem ve Zbečně, v Nezabudicích, v Petrovicích, ve Střebsku a v Žirovnicích. V roce 1881 složil zkoušku dospělosti v učitelském ústavu v Příbrami. Působil jako podučitel v Plané, v Prusinách a v Nekníři. Přitom složil zkoušku učitelské způsobilosti v Příbrami. Do Němčovic nastoupil jako definitivní učitel v roce 1889 a byl zde skoro 7 let.
(??? )
Narodil se v Radnicích, kde chodil do obecné školy. V roce 1885 ukončil gymnázium v Plzni a v říjnu nastoupil jako výpomocný podučitel v Němčovicích. Postupně si udělal zkoušky dospělosti i učitelské způsobilosti. Po pěti letech působení v Němčovicích odešel učit do Nekníře.
(23.08.1870 Nekníř – ?)
Obecnou školu navštěvovala v Klabavě, potom měšťanskou školu v Plzni a obchodní školu ženského výrobního spolku v Praze. Po ukončení působila jako výpomocná podučitelka v Bušovicích a v Oseku. Zkoušky dospělosti složila v Praze roku 1891. Před příchodem do Němčovic učila ještě v Plzenci. Do Němčovic přišla od září 1895 a učila zde jeden školní rok a pak odešla do Mirošova. Během toho roku získala vysvědšení učitelské způsobilosti. Byla to první žena – učitelka v Němčovicích, která neučila ruční práce.
(19.09.1859 Rokycany – ?)
Pocházel z Rokycan, tam v letech 1871 – 75 vychodil nižší reálnou školu, poté studoval pedagogiku v Příbrami a v Soběslavi. Vysvědčení dospělosti získal v roce 1880, zkoušku učitelské způsobilosti vykonal v roce 1883 v Českých Budějovicích. V Němčovicích učil od roku 1884 přes pět let. Byl svědomitý a pilný učitel, věnoval se divadelnímu spolku, nedbal vzdálenosti ani špatných cest a nacvičoval s mladými lidmi divadelní role i v přiškolených obcích. Odešel učit do Rokycan.
(12.09.1914 Kamenec – 09.12.1961 Němčovice)
Narodil se v přiškolené obci Kamenci 12.září 1914. Navštěvoval školu v Němčovicích od roku 1920 do 1924. Potom se přestěhoval do Huti a do obecné a měšťanské školy chodil v Radnicích. Učitelský ústav studoval v Hořovicích, kde v roce 1934 složil zkoušku učitelské dospělosti. Poté rok hospitoval na obecné škole v Radnicích, krátce ve Skomelně. Odtud odešel učit na východní Slovensko, kde působil v řeckokatolických církevních školách. Zkoušku učitelské způsobilosti vykonal v Užhorodě. 1.března 1939 nastoupil vojenskou službu, po rozpuštění české armády se vrátil 20.března 1939 domů.
Od 1.září 1939 učil dva roky v Němčovicích. Potom odešel na obecnou školu chlapeckou do Radnic, později do Skomelna. Od školního roku 1949 – 50 přešel na vlastní žádost zpět do Němčovic, kde působil jako ředitel školy do roku 1961. Od 25. října 1961 byl hospitalizován v nemocnici, 9. prosince 1961 zemřel.
Věnoval se kulturní a osvětové činnosti, se žáky nacvičoval divadlo a kulturní vystoupení, mládeži věnoval všechen svůj volný čas. Zemřel mlád, bylo mu teprve 47 let.
( 26.06.1868 Jarošov – 04.07.1907 Horní Stupno)
Chodila do klášterní školy v Horažďovicích, vysvědčení pro industriální vyučování získala v roce 1887 v Praze. Vyučovala od září 1888 do června 1893 v Nekníři, poté v Němčovicích a současně ve Vranovicích. Po celou tu dobu, skoro 15 let, chodila pěšky v jakémkoliv počasí z Vranovic do Němčovic a zpět i přesto, že již byla nemocná, teprve na jaře roku 1907 jí byla pro nemoc přiznána delší dovolená.
(02.05.1867 Rychnov nad Kněžnou – ?)
Po ukončení obecné školy ve svém rodišti v Rychnově nad Kněžnou absolvoval osmitřídní gymnázium tamtéž a po složení maturity odešel studovat na německou universitu do Prahy. Z nedostatku hmotných prostředků, ale i z rodinných důvodů, studium opustil. Nechtěl se totiž stát knězem a vstoupit do kláštera Piaristů.
Přijal místo výpomocného učitele na školách Ústřední matice školské. V této hodnosti působil od 15. února 1886 na matičních školách v Terezíně, v Oseku u Teplic, Bohusudově na Litoměřicku. Po dvou letech odešel do Hodonínského okresu na Moravě, ale od roku 1889 působil v Žernovicích na Prachaticku. Vystřídal mnoho škol a všude horlivě pracoval na povznesení a vzdělávání žáků, ale i dospělých. Zakládal sokolské jednoty, zvláště ta v Prachaticích byla pro něho trdým oříškem, setkával se zpočátku se značným nepochopením tamější radnice. Byl nadšeným členem České besedy v Prachaticích a především jejího divadelního souboru, byl nejen hercem, ale i režisérem českých představení. To však vyvolávalo nevůli u okresního školního inspektora, který mu jeho „komedianství“ vytýkal a později i zakazoval. Pouze díky krajskému hejtmanovi, který byl velkým ctitelem divadla a i horlivým navštěvovatelem českých divadelních představení, mu vše prošlo.
Na počátku devadesátých let onemocněl a bylo mu lékařem doporučeno ambulantní léčení. Proto opustil učitelské místo a odešel na léčení do Prahy. Tam se rozhodl obnovit svá univerzitní studia a začal pracovat v advokátní kanceláři. Také se oženil. Po práci s dětmi se mu ovšem stýskalo, a tak když mu bylo nabídnuto učitelské místo v Dubně u Příbramy, upustil od svého záměru studovat universitu, pouze složil učitelské zkoušky, k čemuž využil toho, že se už dříve sám naučil hrát na housle a varhany. Z Příbramska se dostal na Hořovicko a do Rokycanského okresu – vystřídal školu ve Zvíkovci, Dobřívě a Padrti, kde působil jako řidící učitel 11 let. Do Němčovic nastoupil jako řidící učitel 1. září 1917. Bylo to v době 1. světové války, škola byla v dezolátním stavu, na její opravu nebyly peníze, řemeslníci ani materiál. Například školní tabule byly zcela odřené, ale nebylo možné sehnat barvu na jejich natření.
I přes značné válečné a poválečné problémy se plně zapojil do veškerého dění v obci i v učitelském spolku, snaže se nezištně vzdělávati nejen mládež školní, ale i veškeré občanstvo venkovské a povznésti vzdělávání žen. Pomáhal v němčovickém ochotnickém spolku, byl činný i v radnickém Sokole.