Češi se dovedou chovat ekologicky stejně jako obyvatelé skandinávských zemí. Jen se jim to musí trochu víc usnadnit. Dobré vůle nemají o nic méně než Norové, jen jsou o něco málo pohodlnější.
Je to vidět na příkladu vysloužilých elektrospotřebičů z domácností, které se u nás povinně sbírají a recyklují od roku 2005. Zatímco dřív byla vrcholem „recyklace“ amatérská demontáž kompresoru z lednice či motoru z pračky, při kterých unikla spousta freonů a oleje, dnes se daří materiály z odborně demontovaných spotřebičů z drtivé většiny znovu využít. Škodliviny již životní prostředí neohrožují.
Pravda, norské domácnosti odevzdají ročně k ekologickému zpracování přes 15 kilogramů starých zařízení za každého svého člena, i když průměrná vzdálenost sběrného místa, na kterou je třeba dopravit každý spotřebič, aby se o něj mohli postarat odborníci, odpovídá menší hustotě osídlení.
Češi zatím zvládli jen něco přes čtyři kila. Stačilo to ale na splnění požadavků Evropské unie. O takovém úspěchu si může třeba Maďarsko, Slovensko nebo Polsko nechat jen zdát.
Čechům se to povedlo především díky opravdu husté a stále rozšiřované síti míst zpětného odběru, kterou systematicky budují už čtyři roky neziskové kolektivní systémy jako ELEKTROWIN. V roce 2005 navíc Češi začínali od nuly, zatímco Skandinávci nebo Švýcaři či Nizozemci a Belgičané své ekologické teze proměnili v činy o mnoho let dříve. Stali se tak vzorem pro celou Evropu.
Společný jmenovatel: odpovědnost
Společným jmenovatelem veškerého úsilí v oblasti vysloužilých domácích spotřebičů je odpovědnost. Ačkoli je legislativně odpovědnost na výrobcích, nezbývá než apelovat na odpovědnost spotřebitelů-občanů.
Jde především o společnou odpovědnost za životní prostředí. Výrobci mají navíc kolektivní odpovědnost nejen za svou současnou produkci, ale i za všechny výrobky, které byly uvedeny na trh před 13. srpnem 2005, odkdy platí současný zákon o odpadech.
Po celou dobu fungování systému zpětného odběru a dalšího nakládání s vysloužilými spotřebiči, který se stal součástí každodenního života nás všech, se přesto objevují hlasy volající po změně. Ta by měla spočívat v přechodu na průběžně financovaný systém se zapojením jakéhosi zúčtovacího centra.
Současný vývoj, kdy se v Česku vlivem recese vysbírá víc starých spotřebičů, než je uvedeno na trh těch nových, ale ukazuje na správnost zvolené cesty. Právě pro bezproblémové zvládnutí konjunkturálních výkyvů jsou určeny finanční rezervy, které kolektivní systémy v drtivé většině vytvářejí.
Když nejde o trh
Nemylme se: výrobci, kteří většinu kolektivních systémů založili, se na trhu, ve volné podnikatelské soutěži, tvrdě střetávají. Usilují o vytvoření zisku a také jej úspěšně vytvářejí. Péče o vysloužilé elektrospotřebiče je ale úplně jiná oblast.
Tady nejde o trh, tady nejde o podnikání a zisk. Proto jsou všechny kolektivní systémy ze zákona neziskové. Jde o službu veřejnosti, o službu životnímu prostředí, ke kterému se člověk nechoval vždy tak zodpovědně jako dnes.
Výrobci si to plně uvědomují a při plnění svých zákonných povinností a naplňování požadavků na společnou odpovědnost dovedou nechat jinak striktně fungující pravidla trhu stranou. Navzdory konkurenčním vztahům prosazují stejné cíle a aktivně pomáhají chránit to nejcennější, co máme – naši přírodu.
A spotřebitelé? I ti patří k různým skupinám, mají rozličné zájmy, rozmanitá povolání a mnohdy v osobním životě i různé vztahy. Když ale jde o ochranu životního prostředí, musíme opravdu bez ohledu na to všechno postupovat ruku v ruce.
