Plzeň/Jiří Smetana je jedním ze čtyř basketbalových rozhodčích z Plzeňského kraje, kteří rozhodují nejvyšší domácí soutěž mužů i žen.
„Mužskou Mattoni NBL jako takovou pískám teprve první sezonu, ale před nějakými osmi roky už jsem nejvyšší ligu mužů taky rozhodoval,“ říká Jiří Smetana. „To první ligu žen, v současnosti pod názvem Trocal ŽBL, pískám již asi deset let,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý arbitr.
Jak a v kolika letech jste se k rozhodování basketbalových utkání vůbec dostal?
Někdy ve třetí třídě jsem začal hrát basketbal za minižáky v Nové Roli u Karlových Varů. K pískání to pak přešlo tak nějak plynule. Svůj první zápas jsem rozhodoval, když mi bylo šestnáct.
A co vaše hráčská kariéra?
Samozřejmě jsem nějakou dobu hrál i pískal zároveň. Pak si mě všimli členové tehdejšího západočeského výboru rozhodčích a řekli mi, ať se na hraní vykašlu a věnuji se jen pískání. Poslechl jsem je, zkusil to a už u toho zůstal.
Nelitujete, že jste dal hraní sbohem? Třeba jste se mohl po palubovkách prohánět jako hráč nějakého špičkového týmu…
Tam, kam jsem to dotáhl jako rozhodčí, bych to jako hráč určitě nikdy nedotáhl. Takže toho v žádném případě nelituji.
Každý hráč má nějaký svůj vzor, idol, svou ikonu. Je tomu tak i u basketbalových rozhodčích?
Možná se budete divit, ale je. Alespoň u mě. Mým vzorem byl a je pan Milan Jahoda, náš bývalý vynikající mezinárodní rozhodčí, který v sedmdesátých a osmdesátých letech soudcoval utkání všech možných soutěží včetně olympiády. Letos mu bylo sedmdesát a dění kolem basketbalu se stále věnuje, i když už ne jako sudí.
A co vy? Už jste si také zapískal na mezinárodní scéně?
Nezapískal a už ani nezapískám. Nechal jsem si v době, kdy třeba bylo možné vstoupit na mezinárodní scénu, ujet vlak. Teď mě to s odstupem času samozřejmě mrzí, ale bohužel to nejde vrátit zpátky.
Jak to myslíte s tím vlakem? Teď už je tedy pozdě začít?
Postup do federace rozhodčích FIBA je omezený věkem. Hranice je asi pětatřicet let. Takže já už nemám šanci se tam dostat.
Rozhodování se věnujete již dlouhých 27 let? Jak dlouho se chcete ještě pohybovat po palubovkách v roli arbitra?
Dokud to půjde. V nejvyšších soutěžích je limit do třiapadesáti let. Pokud se v nich udržím – dělají se samozřejmě hodnocení, podle nichž se sestavuje žebříček rozhodčích – mám před sebou ještě celých deset let. A co se týče nižších soutěží, tak ty bych rád pískal, dokud mi to bude běhat.
Zmínil jste se, že s basketbalem jste začínal v Nové Roli. Pocházíte tedy z Karlovarska?
Kdepak, jsem ze Znojma. Do Nové Role jsme se přestěhovali, když mi bylo šest. Vychodil jsem tam základní školu, pak jsem vystudoval gymnázium v Karlových Varech a šel na vysokou do Plzně. Po skončení studií jsem v Plzni dostal i práci a už tu zůstal.
Rozhodování basketbalových zápasů vás jistě neživí. Jaké je vaše civilní povolání?
Pracuji v jedné bance jako programátor. Věnuji se vývoji softwaru, jeho podpoře a vůbec všemu, co s tím nějak souvisí.
Jaké máte koníčky, záliby?
Rád poslouchám hudbu, zajdu do kina, do divadla. Samozřejmě mám rád sport – hraji volejbal, squash. Hodně času strávím se svými čtyřnohými miláčky. Z útulku na Valše jsem si před necelými čtyřmi roky vzal fenku amerického staffordshirského teriéra Rikinu. Kromě ní mám ještě kobylku Andělu, která je ustájená v Němčovicích asi kilometr od Radnic.
Takže jezdíte i na koni?
Jezdím, ale v současné době to není možné. Anděla je totiž březí, v dubnu bude mít hříbátko. Už se na to moc těším.
Vánoce už jsou za dveřmi. Jak a kde je strávíte?
Asi jako všichni – s rodinou. Dáme si večeři, možná nějaké cukroví, pak rozbalíme dárky. Prostě vánoční klasika.
Autor: MIROSLAV DVOŘÁK
Zdroj: Plzeňský deník
