Odhalit pamětní desku svému předkovi, řídícímu učiteli Josefu Hylákovi, kterou vytvořil akademický sochař Petr Vitvar, přijeli: Vladimír Lukeš (vnuk) se svojí manželkou Danuškou Lukešovou, Vladimír Lukeš, pravnuk a Vladimír Lukeš, prapravnuk, dále Marie Lukešová, manželka zesnulého vnuka Čestmíra Lukeše, jeho syn Zdeněk Lukeš (pravnuk) a také Lumír Lukeš třetí a poslední učitelovo vnuk.
Projev, který přednesl starosta obce Karel Ferschmann, při slavnostním odhalení pamětní desky je zde:
Josef Hylák
(29.12.1852 Polička – 19.10.1919 Radnice)
Sešli jsme se tu, abychom společně vzpomněli na významnou osobnost, která se trvale zapsala do historie naší obce. Člověk, který po sobě zanechal nesmazatelný životní otisk nejen v Němčovicích, ale i na celém Radnicku. Vlastenec, skromný a spravedlivý učitel, který měl ve své době pro své pokrokové myšlení řadu odpůrců. Kdysi ho varoval starý děkan slovy: „Neučte ty děti tolik, císař pán to nemá rád.“ Touto osobností byl pan Josef Hylák, řídící učitel v Němčovicích.
Narodil se 29.prosince 1852 v Poličce ve východních Čechách. Jeho otec byl také učitelem, ale zemřel, když byly Josefovi čtyři roky. Matka se pak musela starat sama o své čtyři děti s penzí 100 zlatých ročně, což nebylo v té době vůbec jednoduché. Přesto se snažila, aby její tři synové a dcera měli dobré vzdělání. Nejstarší syn a dcera se stali učiteli, druhý syn typografem. Josef po základní škole absolvoval nižší reálnou školu, ačkoliv byl nadaný a toužil po vzdělání, rozhodl se zanechat studií a odešel do Vídně, kde se v letech 1866 -1869 vyučil uměleckému soustružnictví (řezbářství). Na svůj pobyt ve Vídni nevzpomínal rád, označil ho dokonce za nejhorší období svého života. Pro svou národnost i jemnou povahu se odlišoval od ostatních učňů, neměl tudíž mnoho přátel a tak trávil většinu času sám. Utíkal ke knihám a samostudiu. Po vyučení pracoval několik let jako tovaryš. Ze mzdy podporoval matku a za zbytek peněz kupoval knížky, každou volnou chvilku využíval ke vzdělávání, navštěvoval přednášky, výstavy, muzea a divadlo. V době nedostatku učitelů a na naléhání matky se roku 1874 přihlásil jako učitel. Zprvu působil ve svém rodném městě Poličce, poté v blízké Korouhvi. Po dvou letech složil zkoušku učitelské dospělosti v Brně a stal se správcem jednotřídní školy v Crhově na Moravě. Toužil ovšem dostat se do Čech, což se mu podařilo roku 1879, kdy získal místo zatímního podučitele v Dýšině u Plzně. Složením zkoušky učitelské způsobilosti se stal definitivním učitelem v Chrástu. Odtud byl už jen malý kousek do Němčovic, kde se 1.března 1880 stal zatímním řídícím učitelem a toto místo obdržel během roku definitivně.
V Němčovicích zakotvil na dlouhých dvacet pět let. Škola, do které přišel, byla chudá a ve velmi špatném stavu, školní vzdělávání nepovažovali místní sedláci za důležité, v době různých sezoních prací své děti do školy neposílali. Aby získal žáky a pobyt ve škole jim co nejvíce zpříjemnil a přivábil je k učení, sháněl a vyráběl sám učební pomůcky. Své žáky vedl k samostatnosti, nabádal je k dalšímu sebevzdělávání. Kladl jim na srdce důležitost vzdělání pro jejich další život. Snažil se působit i na starší generaci. Přicházel do hospody mezi sousedy, účastnil se jejich hovorů a nenápadně je poučoval o potřebách hospodářských, zdravotnických, národních i politických. Z jeho popudu byla v Němčovicích založena Hospodářsko – čtenářská beseda. Knihy do ní jednak sám věnoval, ale kupovaly se i z výtěžků divadelních představení, které beseda pořádala.
Hylák se věnoval i studiu zvyků a pověr místního lidu, sbíral pověsti a báje, říkadla a dětské hry. Výsledky těchto studií uveřejňoval v časopise Český lid redaktora Čeňka Zíbrta a v Horákově Brdském kraji. Mnohé reálie a poznatky využil i v učebnicích, které napsal přímo pro němčovickou školu.
O prázdninách hodně cestoval, projezdil nejen rodnou zem, ale i Rusko a Francii. Všeho si dobře všímal a porovnával s poměry domácími, své zážitky a poznatky z cest pak zúročil při vyučování i přednáškách pro širokou veřejnost v Němčovicích i Radnicích. Přednášky, které ke konci jeho pobytu v Němčovicích byly poměrně hojné, věnoval i otázkám historickým, národnostním a politickým.
Němčovice pro něho byly šťastné i v soukromém životě. Oženil s Marií Horovou z Chockova, která působila čtyři roky v Němčovicích jako industriální učitelka. Když se jim v roce 1889 narodila dceruška Marie, nic mu ke spokojenosti nechybělo. Bohužel mladá matka se nakazila tuberkulózou a když byly Marušce čtyři roky, zemřela. Hylákovi bylo 41 let, a pro malou Marušku potřeboval novou maminku. Stala se jí osmnáctiletá sestra Marie Horová Anna, která i přes velký věkový rozdíl (23 let) byla dobrou manželkou a malé Marušce skvělou matkou, později i výbornou babičkou svých tří vnuků.
Josef Hylák žil a působil v Němčovicích až do roku 1905, kdy přijal místo řídícího učitele na dívčí škole v Radnicích. Ve své bohaté činnosti pokračoval i tam, zasloužil se především o radnické muzeum, kroniku Radnic a sepisování historie radnických domů, které bohužel ze zdravotních důvodů nedokončil. Jeho nedobré zdraví ještě zhoršilo zatčení spolu s ostatními zastupiteli města na začátku války před vánoci roku 1914 při tzv. Radnické aféře. Byli uvězněni pro zločin urážky jeho Veličenstva císaře, Hylák pak ještě pro rusofilství a propagaci volných myšlenek na přednáškách i ve škole – jeho názory na darwinismus, pravěk lidstva, kulturní a sociální vývoj lidstva dráždil především radnické zpátečníky.
Když se po 9 týdnech vrátil z vězení, bylo jeho zdraví podlomeno. Protože se jeho zdravotní stav zhoršoval, přestal v roce 1917 zcela vyučovat. Velkou vzpruhou pro něho byl rok 1918, kdy se Rakousko zhroutilo a vznikl Československý stát. Znovu se zapojil aktivně do práce, ale bohužel ne na dlouho. Nemoc ukončila jeho život 19.října 1919.
Odhalení této desky je naším projevem úcty a obdivu k člověku, který byl nesmírně skromným a pracovitým vlastencem, učitelem, laskavým a obětavým člověkem se smyslem pro spravedlnost. A jeho slova, která často opakoval svým žákům, mají platnost i v dnešní době:
„Učíte se pro svůj život, ne pro školu.“
Autor: kafe
