Nový občanský zákoník se dotkne také psů


Němčovice – Nový občanský zákoník, který pravděpodobně zasáhne do života našich občanů revolučním způsobem, se bohužel, zřejmě dotkne i zatoulaných a opuštěných psů a následně provozovatelů psích útulků. Proč? V dosluhujícím občanském zákoníku (40/1964 Sb., OZ) se týká § 135 ztracených a opuštěných věcí. Toulavé zvíře je věcí opuštěnou. „Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není­-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat jí obci, na jejímž území knálezu došlo. Nepřihlásí­-li se vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví obce. OÚ má povinnost se o toulavé zvíře postarat. Povinnost se však nevztahuje na psy, jejichž majitel je známý.“ Jak jednoduché. Náklady hradí obec, na jejímž území k nálezu došlo.
Bohužel, nový občanský zákoník zdaleka tak srozumitelně problém zatoulaných psů nedefinuje. V rozsáhlých a podle mého názoru zcela zbytečných paragrafech řeší to, co většina lidí ví a nepotřebuje, aby to bylo popsáno zákonem. Pro odlehčení uvedu podle NOZ dva mé výklady: Živé zvíře není věc, vepřové koleno je věc, samostatné lidské koleno věc není, mrtvé zvíře věc je. Trochu morbidní, že. Nebo: Divoká zvířata jsou všechna, která nejsou domestikovaná. Domestikovaná se dělí dále na zajatá a zkrocená. Kam zařadíme takového uprchlého třímetrového hroznýše? Že tato trochu úsměvná bramboračka má vážné důsledky? Bohužel ano. Posuďte sami:
Majitel má právo na vrácení ztraceného zvířete do dvou měsíců (dosud do šesti), pokud nepochází ze zájmového chovu. Co je zájmový chov jsem nedohledal. „Zvíře bude možné držet jako zástavu do doby, dokud neobdrží jinou jistotu, nebo náhradu škody.“ Zabýval se zde někdo kolizí se zákonem na ochranu zvířat proti týrání? Nevadí, že může zadržené zvíře jako zástava strádat, či dokonce uhynout? V § 494 je stanoveno: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Je z tohoto paragrafu nepochybné, že se musí obce postarat a hradit náklady za nalezené, nebo opuštěné živé zvíře? Obávám se, že nikoliv a může to způsobit v budoucnu finanční kolaps řady útulků.
Aby v tom byl ještě větší chaos, tak uvedu další definice v NOZ § 1048: „Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý vlastníkův úmysl zbavit se zvířete, nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém chovu.“ Tento paragraf může být v budoucnu legálně vykládán majitelem psa, který se ho bude chtít zbavit větou: „Nezaregistrovali jste můj úmysl psa vyhnat?“ Bez dalšího komentáře, neboť už teď většina útulků naplněná k prasknutí. A co paragraf 1059? „Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce a svěří-li obec zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může tato osoba se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo do čtyř měsíců nepřihlásí.“ Tady se dostáváme poprvé k tomu, že NOZ registruje existenci útulků, avšak přidává další lhůtu (čtyři měsíce). Myslím si, že na vině jsou především různá sdružení na ochranu zvířat, která se v minulosti nemohla dlouhodobě smířit s definicí psa jako věci. Současný zákoník kritizovala a nedomyslela, že se to může obrátit proti nim samotným, resp. jejich zájmům. Ještě v době, kdy ministerstvo spravedlnosti na svých stránkách vyzývalo občany k připomínkování NOZ, jsem osobně několikrát tento problém připomínkoval, jak je vidět zcela zbytečně. Kdyby bylo po mém, vrátil bych se k jednoduché definici, kterou řešil občanský zákoník z roku 1964. Přinejmenším by to bylo ve prospěch zatoulaných a opuštěných psů.

tit450-1.jpg

Komentáře