Kdo by neznal tuto klasickou básničku ze školních čítanek. Dnes už vesnické děti do školy pěšky nechodí a to pomalu ani ve městě. Školní autobusy zajíždějí i do těch nejzapadlejších koutů a přivezou je až před školní vchod. Ale není tak dávno doba, kdy musely děti do školy ujít pořádný kus cesty. Zimy přinášely podstatně větší množství sněhu a tak se stávalo, že se do školy zavátou cestou ani nedostaly.
„V noci na 24. ledna 1920…“ píše se v němčovické školní kronice, „…napadlo tolik sněhu, že utvořily se na silnicích v některých místech sněhové závěje až jeden metr vysoké, kteréž musely býti prohazovány. Z okolních vesnic přiškolených nemohly se dítky dostati do školy.“ Dětem to samozřejmě asi vůbec nevadilo.
Podstatně hůře na tom byli učitelé. Ti museli do školy přijít vždy. Málokterý z nich bydlel přímo v Němčovicích. Ve školním bytě bydlel řídící učitel a ostatní se proto museli do školy dostávat většinou po svých. Bývalo běžné, že kromě učitelské práce bývali učitelé členy různých spolků, organizovali divadlo, přednášky, půjčovali knihy. Nepřijít na vyučování si opravdu nemohli dovolit. Platy v té době nebývaly valné, jen prestiž měli učitelé určitě větší než jakou mají v dnešní době.
Jednou z mnoha obětavých, dnes už zapomenutých učitelek, byla Albína Setunská ze Stupna, industriální učitelka – učitelka ženských ručních prací. Učila od září roku 1888 do června 1893 v Nekmíři a od září roku 1893 v Němčovicích a ve Vranovicích. Po celou tu dobu, skoro 15 let, chodila pěšky v jakémkoliv počasí z Vranovic do Němčovic a zpět. To i přesto, že byla nemocná. Teprve na jaře roku 1907 jí byla pro nemoc přiznána delší dovolená. Té si však dlouho neužila, zemřela 4. července 1907 ve věku třiceti devíti let, pochována je v Písku.
Autor: jife
Zdroj: Kronika němčovické školy
